Fokker DVII F

Německý stíhací letoun Fokker D.VII bezesporu patří mezi nejúspěšnější a zároveň nejslavnější konstrukce období let 1914 – 1918 a dá se říci, že snad i dějin letectví všeobecně.

Stavba prototypů, poháněných motorem Mercedes D.III o výkonu 160 k, byla zahájena již v druhé polovině roku 1917, respektive na jeho konci tak, aby se letouny mohly zúčastnit tzv. 1. soutěže stíhacích letadel, naplánované německým inspektorátem vojenského letectva (Idflieg) na období 20. leden až 12. únor 1918. Z této soutěže vyšel jednoznačně jako hlavní vítěz právě typ Fokker D.VII. Typ, který byl výsledkem jednak vývoje experimentální prototypové řady strojů, označovaných písmenem V, a jednak výsledkem vývoje samonosného dřevěného křídla s tlustým profilem s plátěným, případně překližkovým potahem. Letové charakteristiky i výkony typu Fokker D.VII byly všeobecně hodnoceny jako výtečné. by mohly být uspokojeny enormní potřeby fronty, bylo rozhodnuto, že Fokkery D.VII budou ve velkých sériích licenčně vyráběny také v továrnách lbatros Werke a Ostdeutsche lbatros Werke (OW), protože kapacity továrny Fokker byly pro daný úkol nedostatečné.

První malé množství Fokkerů D.VII se na západní frontě objevilo někdy během března a dubna 1918, v masovém měřítku začaly D.VII nad bojišti působit od počátku léta 1918. Němečtí stíhací letci získali ve Fokkerech D.VII skutečně účinnou zbraň, takže byli schopni zasazovat letectvům protivníka těžké údery a způsobovat vysoké ztráty vpodstatě až do posledních dnů války. Zvláště byla německými stíhači ceněna varianta Fokker D.VIIF, poháněná výtečným výškovým motorem BMW.IIIa o výkonu 185 k. Pro spojenecké letce představoval Fokker D.VII velmi nebezpečného a respektovaného protivníka a jistě nebylo náhodou, že právě Fokkery D.VII byly jako jediný typ výslovně uváděny v podmínkách příměří, které Spojenci předložili Němcům. Výroba Fokkerů D.VII měla být zahájena také v Rakousku-Uhersku (kde se tento typ měl stát základní výzbrojí stíhacích jednotek) v továrnách Ungarische llgemeine Maschinenfabrik G (MG), Oesterreichisch-Ungarische Flugzeugfabrik ‚viatik‘ GmbH, Thöne & Fiala a eventuálně dalších, avšak do konce války bylo vyrobeno jen malé množství strojů, které rakousko-uherské vojenské letectvo už nestačilo bojově nasadit.

Celkový počet Fokkerů D.VII, vyrobených za války, není přesně znám, avšak u továren Fokker, lbatros a OW jich bylo objednáno dohromady 3200, rakousko-uherské vojenské letectvo objednalo dalších celkem 630 strojů. Nemalý počet Fokkerů D.VII také sloužil nebo byl testován, či jinak využíván, v leteckých silách mnoha zemí ještě, někdy i dost dlouho, po skončení 1. světové války.

Zbarvení a označování

Fokkery D.VII z počátku výroby tohoto typu v továrně Fokker nesly ještě podobnou „šmouhatou“ kamufláž jako Fokkery Dr.I. To znamená, že horní a boční plochy byly opatřeny nátěrem zelenou barvou, který ovšem nebyl jednolitý a sytý, nýbrž jakoby pruhovaný a šmouhatý, protože jednotlivé souběžné tahy štětce neměly stejnou barevnou sytost. Spodní plochy nesly sytý nátěr světlou modrou barvou (uváděna je také světlá tyrkysová).

Některé D.VII z počáteční Fokkerovy produkce nesly tuto kamufláž pouze na trupu a ocasních plochách, zatímco křídla již byla potažena plátnem s natištěným lozengovým vzorem.

Naprostá většina Fokkerů D.VII však byla kamuflována tak, že všechny plátnem potažené plochy byly potaženy potištěným lozengovým plátnem. Bylo používáno jak čtyřbarevné, tak pětibarevné lozengové plátno s tím, že na spodních plochách se obvykle vyskytovala světlejší forma příslušného čtyř nebo pětibarevného lozengového plátna. Žebra na křídlech a stabilizátoru VOP byla přelepována tenkými pruhy plátna – portami. Tyto porty byly nastříhány buď přímo z lozengového plátna nebo měly barvu světle lososově růžovou či světle modrou.

Kovové panely kapotáže, vzpěry a některé další komponenty Fokkerů D.VII byly opatřeny nátěrem sytou zelenou barvou, stejně jako podvozková ploška, vzpěry ovšem mohly být také šedé, respektive šedozelené. Nápadným znakem letounů vyrobených továrnou OW ovšem byly dodatečné fialové hranaté skvrny na zelených panelech, zbytku přídě letounu a případně discích kol, které se svým tvarem zhruba blížily skvrnám na lozengovém plátnu. Disky kol ovšem někdy byly zbarveny tak, že uprostřed kol byl kruh jedné barvy, např. fialové, a zbytek potahu kola měl barvu druhou, zelenou, nebo naopak. Podvozková ploška letounů Fokker D.VII (OW) pak byla napůl zelená a napůl fialová.

Jen velmi malý počet Fokkerů D.VII z počáteční produkce továrny Fokker nesl ještě znaky v podobě černých železných křížů na bílém poli nebo s bílým lemem. Vpodstatě všechny Fokkery D.VII standardně nosily tenké černé trámové kříže s tenkým bílým rohovým lemem, i když lze na fotografiích zaznamenat také mnoho různých nestandardních forem trámových křížů. Součástí výsostného označení byla také bílá kýlovka (respektive jen část kýlovky) a směrovka s černým trámovým křížem.

Letouny Fokker D.VII nesly dále množství různých popisek, z nichž, konkrétně např. pro stroje z Fokkerovy produkce, největší a nejnápadnější bylo černé vojenské označení a sériové číslo, nacházející se po obou stranách trupu, dále rovněž černá hmotnostní tabulka na levé straně trupu a černá nulová čára, umístěná však pouze na pravé straně trupu. Podrobnější výčet popisek by nicméně byl zcela nad rámec tohoto stručného pojednání.

Velice často také Fokkery D.VII nesly barevné či jiné označení jednotky a osobní označení pilota, takže vzhled letounu tím mohl být výrazně změněn. V některých případech mohly být např. trup či křídlo nebo dokonce celý letoun úplně přetřeny jednou nebo několika barvami, takže původní tovární zbarvení bylo téměř zcela nebo úplně zakryto. Je třeba brát v úvahu fakt, že zbarvení Fokkerů D.VII je všeobecně značně obsáhlé téma a v tomto stručném pojednání není možné podrobněji popsat či alespoň přiblížit všechny zaznamenané varianty a příklady.

Rozměry a výkony
Pohonná jednotka: Mercedes D.III 160 k
Mercedes D.IIIa 160-180 k
Mercedes D.IIIaü 180-200 k
BMW.IIIa 185 k
Hmotnost: - prázdného letounu 700 kg (s motorem Mercedes D.III)
688 kg (s motorem BMW.IIIa)
- vzletová 880 kg (s motorem Mercedes D.III)
906 kg (s motorem BMW.IIIa)
Rozpětí: 8,9 m
Délka: 6,95 m
Výška: 2,95 m
Max. rychlost: 200 km/h (s motorem BMW.IIIa)
Vytrvalost letu: 2 hodiny
Výzbroj: 2 pevné synchronizované kulomety
Spandau LMG 08/15 ráže 7,92 mm