Německá armáda zadala domácím výrobcům motorových vozidel podmínky pro vývoj
terénního vozidla pro Wehrmacht se standardním typem podvozku.(Einheist). Těžká
kategorie těchto vozidel byla vyhrazena pro vozy s motory o objemu 3 000 cm3 a
vyšší. Hlavní výrobce těchto vozidel v Německu byl koncern Auto Union-Horch.
Vozidla tohoto typu měla standardizovaný podvozek skříňového typu, který
nahradil komerční, dříve vyráběná vozidla. Vozidla z koncernu Auto Union-Horch
měla velmi kvalitní podvozky, ale výrobně náročné a drahé. Nápadným rysem této
konstrukce byla řiditelná zadní náprava, která umožňovala vozidlu vynikající
manévrovací schopnosti. Bohužel to bylo velmi komplikované. Proto u dalších
podobných vozidel Horch 1b z roku 1940 bylo toto technické řešení opuštěno a
zadní osa zůstala pevná.
Otevřená osobní karoserie byla lisovaná z plechu, s rezervním kolem umístěným
v samostatném prostoru na boku karoserie. Osmiválcový zážehový motor V8 Auto
Union-Horch Typ 108 měl objem 3 823 cm3 a dával 90 HP při 3 600 otáčkách za
minutu. Nesynchronizovaná převodovka měla 5 rychlostí vpřed a zpátečku. Délka
vozidla byla 4 850 mm, celková hmotnost činila 4 300 kg. Uspořádání kol bylo
4x4, maximální rychlost na silnici 90 km za hodinu.
Výroba nového podvozku trvala poměrně krátkou dobu, od roku 1937 do 1940,
vozidla však sloužila po celou válku na všech frontách, kde bojovala Německá
armáda. Ve výzbrojním seznamu Wehrmachtu byla vozidla označena jako Kfz 69,
protiletadlová úprava jako Kfz 81. Je známo mnoho různých úprav těchto vozidel.
Vzhledem k tomu, že vozidla byla nasazena po celou dobu války, objevily se na
nich všechny druhy kamufláží. V Evropě to byla šedá (Panzer Grau), v Africe pak
písková, nebo se používala nouzová kamufláž z písku a klihu. Později byla šedá
barva nahrazena tmavě žlutou s hnědými či zelenými skvrnami. V zimě byly vozidla
protírány bílou smytelnou barvou.
Doporučeno pro pokročilejší modeláře.